Vítejte na mém blogu :-)

Září 2011

V restauraci

23. září 2011 v 9:01 | ja :-) |  pravidla slušného chování

  • Restaurace je právě to prostředí, kde se očekává, že se budeme chovat podle společenských pravidel. Lidé sedí celé hodiny kousek od sebe, vnímají navzájem svoje chování, rozhovory, projevy zdvořilosti, nebo naopak neomalenost.
Do restaurace vstupuje první chlapec, aby dívku uvedl. Muži uvádějí ženy do prostředí, která jsou jim bližší a naopak. Muž půjde napřed, když pár jde na fotbalový stadion,

  • ale do cukrárny nebo obchodu s oděvy půjde první žena.
  • Má-li dívka kabát nebo plášť, odložíme je do šatny, nepřehazujeme je přes opěradlo židle ani je neodkládáme na vedlejší židli. Chlapec pomůže dívce kabát svléknout a uložení v šatně obstará sám.
  • Chlapec dívku uvádí ke stolu a nabídne jí lepší místo. Pak jí pomůže se židlí a sedne si, až usedne dívka.
  • Kabelka nepatří na stůl, dáváme si ji za sebe na židli, protože žena stejně sedí jen v přední třetině židle. Je-li kabelka velká, položíme si ji k nohám, ale tak, aby nepřekážela obsluze.
  • Ani v restauraci, kde je dovolenou kouřit, si muž nezapálí cigaretu bez svolení žen u stolu.
  • Na obsluhu neluskáme prsty a nevoláme, číšník přijde sám, a pokud ne, přivoláme ho pohledem.
  • Dříve bylo na muži, aby objednával jídla i za ženu, dnes si dívka objednává sama.
  • Jídla nám přinesou současně, ale jíst začíná první dívka.
  • To hlavní u jídla je konverzace. Kdybychom se přišli jen najíst, mohli jsme si skočit do bufetu nastojáka, bylo by to rychlejší a taky levnější. Bavíme se o čemkoli, co nás zajímá, ale vynecháme příliš osobní témata - pár metrů od nás sedí cizí lidé a co je jim do našeho soukromí?
  • Jídlo v restauraci si užíváme, proto jíme pomalu, bavíme se, nespěcháme.
  • Jestli jsme si vybrali něco, s čím si nevíme rady, neostýcháme se požádat číšníka, aby nám ukázal, jak na to. Třeba umění vykostit pstruha je docela zajímavá podívaná.
  • Běžné pořadí chodů je předkrm, hlavní chod a moučník. Záleží jen na naší kapse, jestli využijeme všechny možnosti, nebo si dáme jen něco z toho.
  • Jíme tak, abychom se navzájem před sebou a ostatními hosty nemuseli stydět. Polévku nesrkáme, před napitím si utřeme ústa ubrouskem, nerozvalujeme se na židli, nevydáváme žádné zvuky, které jsou u stolu nežádoucí.
  • Stane-li se jednomu z páru nějaká nehoda, neupozorňujeme na ni. Postiženému je to trapné a pocity trapnosti bychom ještě znásobili, kdybychom to začali komentovat. Spadne-li nám kousek jídla na stůl nebo do klína, vezmeme ho ubrouskem a odložíme na kraj stolu. Jestli znečistíme ubrus vínem nebo jídlem, nenápadně to ukážeme obsluze, ta přikryje skvrnu látkovým ubrouskem.
  • Kdyby nám spadl příbor, nepokládáme ho zpátky na stůl. Buď ho zvedne číšník, nebo ho zvedneme sami a předáme do ruky obsluze. Přinesou nám pak čistý.
  • V restauraci jsme obsluhováni, proto si nic nebereme sami, třeba sůl od vedlejšího stolu. O všechno požádáme číšníka.
  • Dívky se u stolu neupravují. Jestli potřebujeme upravit oblečení nebo make-up, omluvíme se, že si jdeme "opláchnout ruce" a vzdálíme se.
  • Pod stolem se nezouváme, je trapné pak lézt pod stůl a hledat botu, když nám ji nějaký dlouhán nedopatřením odkopne.
  • Ani při třetím chodu si muž nepovoluje opasek ani kravatu u krku. Muž si nemůže odložit sako bez dovolení ženy u stolu, ale ani pak si ho nepřehazuje před opěradlo židle.
  • Platit může kdokoli z páru. Buď se na útratu složíme, nebo se s v placení postupně střídáme. Je obvyklé nechávat obsluze spropitné, obvykle to je 10%. Počítáme s tím, už když si vybíráme jednotlivé chody a odhadujeme, na co budeme mít.
  • Při odchodu z restaurace chlapec vyzvedne kabát ze šatny a pomůže dívce se obléct. Na ulici vychází první dívka, za ní chlapec - a nezapomene jí podržet dveře.

Pamatuj

  • Do restaurace vstupuje první chlapec.
  • Chlapec pomůže dívce odložit kabát u šatny a postará se o něj.
  • Ke stolu přivádí dívku chlapec, nabídne jí lepší místo a pomůže jí se židlí. Usedne, až když se posadí dívka.
  • Kabelka ani žádné jiné předměty nepatří na stůl.
  • Obsluhu přivoláváme jen pohledem.
  • U jídla konverzujeme, ale jen polohlasem, abychom nebavili ostatní hosty v restauraci.
  • Jíme způsobně, nemluvíme s plnými ústy, před napitím si otřeme ústa ubrouskem.
  • Sedíme zpříma, neopíráme se lokty o stůl.
  • Stane-li se nám nějaká nehoda, neupozorňujeme na ni. Je-li pohroma většího rázu, nenápadně přivoláme číšníka.
  • U stolu se dívka neupravuje. Raději se odebere na toaletu a tam učiní, co je třeba.
  • Platit může kdokoli z páru. Z tradice to bývá spíš muž. Nezapomeneme na spropitné, je to zvykem všude na světě.
  • U šatny chlapec vyzvedne dívce kabát a pomůže jí obléct se.
  • Na ulici vychází první dívka.

Zasedací pořádek

Levá strana

  • Je jedno, jak si sedneme, hlavně, že se najíme.
  • Lepší místo musí mít muž - musí mít výhled, kdyby hrozilo nebezpečí. Dokonce je výhodné si během jídla měnit místa, přijdeme-li na to, že je lepší sedět jinde.
  • Do restaurace jdeme proto, abychom se dobře pobavili, proto si kluci sednou spolu a holky taky.
  • Doma je jedno, jak sedíme, nikdo nás nevidí a nikdo to nekontroluje.
  • Sledování, kdo sedí vpravo a kdo vlevo, je už vážně na hlavu.

Pravá strana

  • U každého stolu jsou místa lepší a horší. Ta lepší náležejí společensky významnějším osobám - ženám nebo starším.
  • Výhodnější jsou místa zády ke stěně, s pohledem do prostoru. Člověk, který sedí zády ke stěně, se cítí bezpečněji, a navíc není obtěžován procházejícím personálem.
  • Dívku tedy posadíme na místo zády ke stěně, chlapec bude sedět zády k prostoru restaurace. Zjevně si bude připadat hůř, ale musí to strpět, protože je společensky méně významný než dívka.
  • Nerozlišíme-li místa u stolu podle stěny, posadíme dívku nebo staršího čelem k oknu.
  • Sedíme-li vedle sebe, měla by dívka (nebo starší) sedět po naší pravici, je to čestnější místo.
  • Jde-li do restaurace větší společnost, měli bychom střídat dívky a chlapce, tak aby neseděla skupinka dívek, která by se bavila o módě, a skupinka chlapců, kteří by se bavili o autech. To pak mohli jít do restaurace odděleně a ne spolu. Smyslem společného stolování je, aby se všichni bavili navzájem.
  • I domácí stolování má svůj zasedací pořádek. Nemusíme ho dodržovat, ale je dobré si na nějaký zasedací pořádek zvyknout. Nedělá nám potom potíže, když přijdeme do restaurace a přemýšlíme, kam koho posadit.
  • Doma sedí maminka po pravici tatínka, naproti babička, po pravici dědečka, a děti sedí na bočních stranách stolu. Prarodiče by měli sedět zády ke stěně.
  • Jestliže stůl nestojí u zdi, sedíme tak, aby maminka seděla blíže vstupním dveřím (ze staré tradice - maminky přinášejí jídlo z kuchyně, tak aby to měly nejblíž).

Pamatuj

  • Na lepších místech sedí společensky významnější osoby, ženy a starší.
  • Lepší místo je zády ke stěně s pohledem do prostoru.
  • Nerozlišíme-li místa podle stěny, určíme je podle oken - významnější by měl sedět naproti oknům.
  • Ve větší společnosti se rozsazujeme střídavě - dívky a chlapci by neměli tvořit izolované skupinky.
  • Významnější osoba sedí po naší pravici. Sedíme-li tedy s dívkou vedle sebe, dívka je vpravo, chlapec vlevo.
  • Doma sedí rodiče naproti prarodičům, ženy vpravo, děti na bocích stolu. Stolujeme-li ve čtyřech, sedí děti naproti rodičům. Maminka by měla sedět blíže ke dveřím.

3) pořad Etiketa - Ladislav Špaček
- stránky považuji za nejlepší, které lze v hodinách občanské výchovy využít, jsou také lehce dostupné, není problém získat DVD s jednotlivými díly. Podle mé zkušenosti je Etiketa Ladislava Špačka využívána v hodinách s tímto tématem velmi často. Lze si zde vytvořit pracovaní listy pro žáky, doplnit je o informace aj. Nikde jsem lepší materiály nenalezla.

POZDRAVENÍ
Podání ruky
L. Špaček: "Dobrý den. Kolikrát jste už někomu podali ruku? Že to nespočítáte? A bylo to vždy správně?"
Někteří z nás mají takovou povinnost několikrát denně. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ruce nedržím zbraň, proto musí být symbolika podávání ruky tak čistá.

Jak ne a jak ano

Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl, ani ne do kříže.
Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře, ani v rukavici. Potí-li se nám ruka, nenápadně si ji utřeme v kapse do kapesníku.
L. Špaček: "Jistě také znáte ten pocit, když vám někdo podá ruku jako leklou rybu, nebo vaší rukou nekonečně dlouho třese. Stisk gladiátora může být také velmi nepříjemný, stejně tak familiérní poplácávání po ramenech."
Ruku podáváme s úsměvem a lehkou úklonou hlavy, díváme se přitom do očí. Ruce jsou nepatrně nad úrovní pasu. Stisk je pevný, ale ne drtivý, a netrvá déle než jednu vteřinu.

Kdo nabízí ruku?

Tak už víme jak ruku podat. Ale kdo ji nabízí a komu?
Máme tedy dva páry. Jeden je společensky významnější a druhý je společensky méně významný. Kdo začne?
Žena z významnějšího páru: "První budu já, jsem společensky nejvýznamnější a začnu tím, že podám ruku společensky významnějšímu z páru, se kterým se zdravím, a to je dáma. "
L. Špaček: "Skvěle."
Už dříve jsme si vysvětlili, že ve společnosti si nejsme všichni rovni. Pamatujete na tři znaky významnosti? Žena, starší, nadřízený.
Začíná žena a to starší nebo partnerka zjevně váženějšího muže. Podává ruku partnerce méně významnějšího páru, pak jejímu muži, potom žena méně významnějšího páru nabídne ruku protějšímu muži a nakonec společensky významnější muž nabídne ruku svému protějšku.
Začíná společensky významnější žena
Potom podává ruku muži méně významného páru
Žena méně významného páru nabídne ruku protějšímu muži
Společensky významnější muž nabídne ruku méně významnému muži
P. Studenovský: "Paní doktorko, dobrý den. Představte si, co se mi zdálo - šel jsem po poli a najednou ohromná koule…"

Doktorka: "Omluvíte mě?"
L. Špaček: "Společensky významnější si sám rozhodne, s kým si rukou potřese a s kým nikoliv."
Všimli jste si, že nejdůležitější úkol má ten nejvýznamnější?

Trapasy

Trapné chvíle zaviňují zejména partnerky vážených mužů, když při setkání párů nereagují dost pohotově- a trapas je na světě.
Potkávají se dva páry: "Dobrý den."
Muž z významnějšího páru: "Podej jí tu ruku…"
Jeho partnerka: "Komu?"
Muž: "Komu asi…"
L. Špaček: "A zase jedno zlaté pravidlo: Nikdy nad pořadím nepřemýšlejte déle než půl vteřiny. Pak už musíte jít do toho. Nejsme-li si jisti pořadím, udělejme to jakkoli, ale hlavně rychle."

Sedíte?

Při podávání ruky muž vždy stojí, sedí-li, postaví se. Dáma má ovšem opět výsadu: při podávání ruky může zůstat sedět. Dámy si navíc, na rozdíl od mužů, mohou ponechat rukavici.

Výjimky

Asi je to diskriminace, ale i leváci podávají pravou ruku. A další výjimka: Skauti, ti se tradičně Dobrý den, já se jmenuji Petr Studenovský.zdraví levou rukou, neboť je blíže srdci.
Nepodáváme ruku personálu, až na výjimky, známe-li se léta a jsme-li spíš přátelé než hosté.
P. Studenovský: "Dobrý den, já se jmenuju Petr Studenovský. Já sedím tady u toho stolu a my tady budeme večeřet, takže… Chtěl jsem říct že, jsem se s váma chtěl seznámit. Abyste věděl…"
Vrchní: "Momentíček, hned se vám budu věnovat."

Nepodáváme ruku, když protějšek právě jí, třeba na recepci.

Líbání ruky

Podej jí tu ruku...Líbání ruky se ze společenského styku již téměř vytratilo, ale příslušníci staré školy je ještě užívají. I my si je můžeme dovolit, ale musíme vědět, jak na to.
Muž se zastaví centimetr nad hřbetem ruky.Ruku dámě nezvedáme příliš vysoko. Rozhodně nemlaskáme. Ruku dámě uchopíme pouze za konečky prstů, jen mírně nadzdvihneme, skloníme hlavu a pozor, ruku vlastně nepolíbíme, zastavíme se centimetr nad jejím hřbetem a polibek pouze naznačíme.

Líbání na přivítanou

Líbání na přivítanou je častější obvykle v neformální společnosti, nejde o líbání v pravém slova smyslu, jde jen o lehké dotyky tváří, u nás někdy jednou, ve Francii dvakrát, ve Švýcarsku dokonce třikrát.
Cítíme-li, že protějšku by nebylo milé se s námi líbat, okamžitě zvolíme potřesení rukou.

Klobouky

Mezi méně časté situace patří setkání, při nichž pánové mají klobouky na hlavě. Při setkání je třeba klobouk smeknout nebo alespoň mírně pozdvihnout společně s lehkou úklonou hlavy. S lehkou úklonou hlavy a jen mírně pozdvihnout!
Muži a hoši snímají jakoukoliv pokrývku hlavy při vstupu do veřejné místnosti, při veřejném hraní státní hymny a na pohřbu.

Jak zdravíme

"Dobrý den."
"Nazdar."
"Uctivá poklona."
"Pomáhej pánbůh."

Jak zdravíme? Tak jak je v daném prostředí obvyklé. Pozdravu dodáme srdečnosti oslovením.

"Dobré jitro, Jano."
L. Špaček: "Tykáme-li si, je na místě běžné 'ahoj', příslušníci mladší generace dají přednost neformálnímu 'čau'. Promiňte. Nashledanou příště."



Stručné zhodnocení:
První materiály jsou stánky nabízející společenské hry, materiály k etiketě pro malé, ale lze využít i u starších dětí. Je možné stažení materiálů, objednání tématických her a děti si hravou formou připomenou základy slušnosti a mezilidské komunikace, základy stolování a osobní hygieny, dozvědí se, jak se chovat k těm, kteří se nějak odlišují, jak se chovat na veřejných prostranstvích, v přírodě či ke zvířatům. Materiály jsou velmi pěkně zpracované, i když lépe využitelné u mladších dětí.
Ve druhém případě se jedná o materiály pana Špačka a jeho projektu Slon v porcelánu aneb Jak se neztratit v labyrintu etikety, kde bylo ale možné stažení pouze jednoho pracovního listu jako ukázky. Pak lze zakoupit knihu. Ale tento pracovní list je velmi pěkně zpracovaný, můžeme s ním pracovat ve skupinách a doplnit ho o řadu úkolů.
Ve třetím případě jde opět o materiály pana Špačka a České televize, kde je možnost vytvořit pracovní listy s fotografiemi, rozhovory - velká možnost tvůrčí činnosti spojené i s obrazovým ztvárněním s videem o etiketě. Shledávám tyto stánky jako nejlepší k tomuto tématu a ve výuce jsem je nedávno na praxi využila.


Úkol č.2
Nejlepší materiál k tomu tématu jsem jmenovala již ve třetím případě. Zde je možnost nalézt materiály na stránkách České televize, pana Špačka. Doplňující informace lze nalézt na stránkách české televize a stránkách zabývajícími se etiketou. Velmi málo z nich nabízí obrázkové materiály, tak se omlouvám za jejich nedostatek. Téma je specifické, ale textových materiálů je dostatek.

a)


Jdeme tančit
L. Špaček: Dobrý den. Smím prosit? Dnešní díl by mohl být jen takovým lehkým opakováním vědomostí a dovedností nabytých v tanečních. Tanečních stylů je celá řada a každý z nich má své kouzlo. My se dnes zaměříme na společenská pravidla související především s klasickými tanečními styly.
Taneční mistr: Takže hezký večer, dámy a pánové, pojďte, já vás požádám, udělejte kroužek.

Oblečení

L. Špaček: Taneční kursy bývají příležitostí osvojit si kromě umění tance i základní pravidla společenského chování. Pro některé z nás byly taneční utrpením, ale pravidla, která jsme si tam osvojili, si přece pamatujeme dodnes. Například správné oblečení: u chlapců je to tmavý oblek, často ten první, motýlek a bílé rukavice.
To děvčata a jejich maminky obvykle mají šatů vícero. Jedny krátké, na vlastní kurs, další, o něco honosnější, na prodlouženou, a případně ještě třetí, ty nejhonosnější, na ples nebo také věneček.
Dívka: Jak nevhodný šaty? Dyť jsou krásný a mně strašně slušej.
Taneční mistr: Sluší, ale do tanečních vhodné nejsou, možná třeba na diskotéku. A do tanečních raději bez žvýkačky. Tak, tady se prosím ještě zadejte, připravte se k tanci. A raz-dva-tři-dva-dva-tři.
Vhodné šaty na prodlouženou

Vhodné šaty na ples
Šaty na prodlouženou

Šaty na ples nebo věneček
L. Špaček: Někteří zkušení lidé říkají, že zvládnutí tance patří ke všeobecnému vzdělání.
Taneční mistr: …druhá-dva-tři…dozadu-dva-tři…

Správné držení

L. Špaček: I nám se v tanečních potívaly ruce. Proto mají mládenci předepsány bílé rukavice. Je to ovšem i součást tradičního slavnostního pánského oblečení. Jejich použití na plese už nebývá obvyklé. A hned v úvodu důležité pravidlo: ať tančíme jakýkoli tanec, třeba polku, valčík…
Taneční mistr: Waltz, valčík, slowfox, quickstep, tango, rumbu.
L. Špaček: Děkuji. Ať tedy tančíme jakýkoli tanec, dbáme na správné taneční držení, a pánova ruka nesmí nikdy klesnout do společensky nepřípustných míst.
Správné držení

To už je příliš.
Správné taneční držení

Tak to už je příliš.



Existují různé druhy plesů. Zatímco takzvaný reprezentační ples může mít lecjaká škola nebo leckterý spolek, ty honosnější se nazývají gala nebo benefiční, až po ples v opeře. Na některé plesy se dostaneme pouze na základě pozvánky, na jiné si můžeme běžně koupit vstupenku. U dobře organizovaných plesů mají všichni rezervovaná svá místa a dokonce existuje i seznam spolustolovníků.
Taneční mistr: Tak tedy hezký a příjemný večer, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás přivítal na plese v našem sále.

b)
- text lze využít k práci ve výuce, bohužel není doplněno o obrázky
- na stránkách najdeme to nejdůležitější, co potřebujeme vědět k tomu, abych člověk ve společnosti obstál, navázal a udržel kontakty

POZDRAV

Podávání ruky obvykle tvoří součást pozdravu. Je však vyšším stupněm vyjádření přátelství nebo vztahu. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ruce nedržíme zbraň, proto musí být symbolika podávání ruky tak čistá.

Vždy se podává ruka pravá, i u leváků. Podává se ruka celá, nikdy ne jen prsty, protože by to vyznělo, jako že jsme nedbalí nebo o toto gesto nestojíme. Lidé se podáním ruky poprvé dostávají do blízkého kontaktu, utvoří si o druhém první dojem. Je to určitý projev přátelství, ale i jistá pocta, kterou osoba společensky významnější projevuje osobě méně významné. Proto ruku podává vždy první právě ona.

Kdo je více či méně společensky významný? 1. Vždy osoba starší než vy. 2. Žena je ve společnosti nadřazena muži. 3. Nadřízený k podřízenému. 4. Více populární a známé osobnosti méně známým osobám. V zásadě tedy platí, že ve společnosti podává první ruku žena muži (v výjimkou např. prezidenta či předsedy vlády), starší žena mladší ženě, starší muž mladšímu muži.
Jak ne a jak ano:
- Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl, ani ne do kříže.
- Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře, ani v rukavici. Potí-li se nám ruka, nenápadně si ji utřeme v kapse do kapesníku.
- Jistě taky znáte ten pocit, když vám někdo podá ruku jako leklou rybu, nebo vaší rukou nekonečně dlouho třese.
- Stisk gladiátora může být také velmi nepříjemný, stejně jako familiární poplácávání po ramenech.

Podávanou ruku stiskneme, ale ne silně, aby to nezpůsobilo nepříjemný pocit. Je hrubé, stiskne-li muž ženě ruku tak, že ji to zabolí. Nepodáváme dlaň rovně, ale obejmeme cizí dlaň prsty, jinak působíme toporně a nebo nevšímavě k pozdravu protějšku. Podávání ruky má být vůbec výrazem jisté elegance. Má být přímé a upřímné a zároveň jemné a přátelské. Je nemožné držet cizí ruku dlouho ve své dlani: působí hrozně, když se partner musí marně snažit svoji ruku z držení osvobodit nebo když při podání ruky mu s jeho rukou stále potřásáme do nekonečna. (Výjimkami jsou vítání významných lidí určená pro veřejnost.) Potřást rukou není vůbec nutné (a vůči osobě, které chceme dát najevo naši vysokou úctu, ani vhodné) a uděláme-li to, stačí jen jednou. Je dobré dát do podání ruky více vřelosti. Zvláště velkým prohřeškem je držet dlouho ruku dámy. Při podání ruky se neklaníme, vypadá to nemotorně.

Muži podávají ruku energičtěji (ale ne silou), ženy do gesta vloží náznak zdrženlivosti. Není-li velký rozdíl věku mezi osobami stejného pohlaví, je jedno kdo nabídne ruku dříve. Jinak platí pravidlo o přednosti: první nabídne ruku ten, kdo má přednost. Není to však jeho povinností, druhý se smíří s tím, že mu ruku nepodal. Ruku si podávají i cizí osoby, chtějí-li tím naznačit přání být v dalším kontaktu. Není žádného prohřešku proti slušnému chování, jestliže žena muži ruku nenabídne, zachovávajíc si například jistý odstup od mužů, nebo ji nenabídne představený, aby nemusel podávat ruku na potkání. Při podávání ruky nesmíme mít na ruce rukavici, a to ani ženy (vyjma případů, kdy má žena rukavice dlouhé až po loket).

Způsob podání je velmi důležitý: bolestivý stisk je hrubostí a žádný stisk, jen vložení, působí nemožně, až to hraničí s projevem naprostého nezájmu vůči tomu, komu ruku podáváme.

Nikdy nesmíme ženě ruku stisknout tak, aby jí stisk připadal významným, raději stiskneme velmi slabě. Žena s podáváním ruky mužům šetří a málokdy ji podá (kromě při kondolencích, přijímání blahopřání apod.) cizímu muži napoprvé. Příteli svého manžela však manželka podá ruku ihned, jakmile je představen. Mladá dívka podá ruku mládenci nebo mladšímu muži jen tehdy, jestliže ho zná.


Nepřijmout podávanou ruku je hrubou neslušností a hraničí až s dojmem omezené duševní zralosti, jestliže pro to nejsou zcela zřejmé nebo známé důvody. Též působí primitivně a velmi nepříjemně, jestliže na důkaz příchylnosti stále a opakovaně někomu nabízíme ruku ke stisknutí. Ruka se podává jen jednou při příchodu a jednou při odchodu. Také je hrubě nezdvořilé, nedíváme-li se při podávání ruky protějšku do očí.
Jestliže něco držíme v pravé ruce, dáme to do levé a v případě, že to je není možné, podáváme levou ruku s omluvou. Ruku nepodáváme pro efekt a s gesty určenými pro jiné, je to součást pozdravu určená jen jedné konkrétné osobě. Jiné to může být u veřejně známých osob, které své pozdravy dávají najevo veřejně. Ruku při podání nezvedáme až po hruď a nekýváme s ní ze strany na stranu. Není vkusné použít k podávání ruky obou dlaní, i když u blízkých lidí to není prohřeškem.
Výjimky
- jak už bylo řečeno, i leváci podávají vždy pravou ruku. Ovšem Skauti, ti se tradičně zdraví levou rukou, neboť je blíže srdci.
- Nepodáváme ruku personálu, až na výjimky, známe-li se léta a jsme-li s obsluhujícími spíš přátelé než jen hosté.
- Nepodáváme ruku, když protějšek právě jí a má doslova plné ruce práce, třeba na recepci. Nebo kolemjdoucímu známému, když právě provádíme údržbu auta a naše ruce podle toho vypadají. A nevnucujeme se neznámým lidem.
Ruku je možné při podání políbit, ovšem výhradně jen muž ženě (až na výjimky u velmi vážených starých osob nebo u rodičů při některých obřadech) a hlavně velmi zřídka. Políbení ruky je nutné pokládat za mimořádný projev úcty nebo vděčnosti a podle toho se rozhodujeme. Na příklad starci může políbit ruku jen dívka nebo mladá žena. Samozřejmě se nebude žena zlobit, jestliže jí políbí ruku velmi dobrý přítel s vřelým vztahem na rozloučenou živým a kamarádským způsobem, aby tak projevil, že je velmi potěšen. Ve společnosti, která není uzavřená, to však neděláme, vypadá to nezvykle důvěrně a tedy nápadně a nápadnost není vlastnost gentlemanů.

Tajemství políbení ruky má zůstat doménou ženy: ta má rozhodnout, zda to dovolí způsobem podání ruky. Musí však také vycítit, zda muž ruku políbit chce, aby nepřivedla partnera do nepříjemné situace: jestliže by mu nabídla ruku k políbení a partner tomu není nakloněn, stáhnout její ruku dolů a jen ji podržet by se mu zdálo nepatřičné a políbit jí ruku také. I muž se může rozhodnout, že ženě ruku políbí, přestože mu k tomu podána nebyla, ale sebemenší odpor ruky ženy proti tomu musí okamžitě respektovat. Dbáme na to, abychom dovolení políbit ruku ženě brali jako vyznamenání a nikoliv jako pouhý zdvořilostní projev.

Žena podává k políbení ruku hřbetem k nám. Když ruku pozvedne, muž ji uchopí jemně a jeho prsty spočívají pod špičkami jejich prstů. Pak přiblíží hřbet její ruky ke svým rtům, kterými se její ruky sotva dotkne. Políbení jen naznačí: je nepřípustné, aby ženě zůstala na ruce sebemenší vlhkost. Celý projev musí být klidný a nesmí být překotný ani afektovaný. Na ulici ruku nelíbáme, ale při loučení na delší dobu nebo před vstupem do dopravního prostředku, kterým žena odjíždí, je to možné.
Ve společnosti více žen je neslušné políbit ruku jen některým, proto nelíbáme ruku žádné, vyjma případů, kdy je to určeno ženě, která je významným hostem nebo hostitelkou.

Jestliže někdo ženám nelíbá ruku ze zásady, není to společenským prohřeškem. Podá-li i tak žena ruku k políbení, zachová se muž taktně a do pouhého podání ruky vloží více vřelosti a přidá úklon.

Jsme-li ve společnosti, kde pro líbání ruky platí nějaká zvláštní pravidla a je třeba se se společností ztotožnit (církevní obřady, u královského dvora apod.), je lépe se pravidlům podrobit: políbení prstenu vysokému církevnímu hospodáři, políbení ruky starším významným šlechtičnám apod. Avšak zachováme-li se i zde civilně, není to společenským prohřeškem.

Nakonec je třeba říci něco o nevkusu, který se bohužel stále často objevuje i při významných ceremoniálech. Předává-li se vyznamenání nebo blahopřání osobám stojících v řadě, podává se jim ruka postupně jednomu po druhém. Pravidlem ovšem při podání ruky je, že se protějšku díváme do očí. Stává se ale, že během stisknutí ruky určené osobě se ten, kdo blahopřeje, už dívá na osobu následující a nikoliv do očí toho, komu ruku tiskne. To odporuje slušnosti a svědčí to o tom, že zdravící se neumí kontrolovat, nebo že dokonce pravidlo o pozdravu "z očí do očí" nezná. Když zdravený pohlédne do očí zdravícímu a ten předtím svým pohledem uhne mimo na dalšího v řadě, působí to, jako by zdravící byl k tomuto obřadu jen nucen a chtěl by jej mít už za sebou, což je neslušné.

Bohužel jsem lepší materiály k tomuto tématu nenalezla. Nabízeno je mnoho knih k tomuto tématu.